Vítáme Vás na stránkách neziskové organizace:
SVAZ TĚLESNĚ POSTIŽENÝCH - místní organizace, Studená.

Červenec 2013

Dovolená 2013 - Zdíkov na Šumavě

18. července 2013 v 21:28 | JR |  rok 2013
Máme zde pro vás obsáhlý popis dovolené na Šumavě, jehož autorem je pan Václav Štěpán, člen výboru MO STP.
Letošní společná dovolená členů Svazu tělesně postižených ze Studené a okolí, se konala na Šumavě, v kraji navýsost spanilém, téměř neporušeném, dá se říci přímo panenském! Nebylo snad nikoho, kdo by se netěšil, a tak v neděli, dne 9.6.2013 vyrazila skupina osobních aut směr Šumava, s natěšenými lidmi "na palubě". Každé auto mělo své pasažéry, svou trasu i hodinu odjezdu. Vše bylo svobodné a demokratické, pouze na domluvě cestujících. Nebylo kam chvátat, protože nástup na místě samém (ve Zdíkově) byl až ve 13 hodin, a tak každé auto vyjíždělo jindy a jinou trasou. Řidiči zpracovali itineráře už předem, aby mohli jet v pohodě a bez bloudění. Někdo to bral "po hlavní", co nejpohodlnější cestou (přes Č. Budějovice), jiní vedlejšími, co nejkratšími cestami a další, ti se vydali "vyhlídkovými trasami", kde dávají lišky dobrou noc. Proč? No, aby byli co nejtěsněji spjati s matičkou přírodou. Pole střídaly lesy, ty zase zrcadlící se rybníky, prostě hotová nádhera! A pak, takové "vyvenčení se" v přírodě plné luzných zvuků a voňavého lesního vzduchu, či občerstvení uprostřed lesa, to přece člověk nezažije každý den! A tak se jelo dle toho, jak se to lidem hodilo, nebo jak byli z minulých dovolených zvyklí.
Nakonec se vše zdařilo. Před třináctou hodinou se všichni sjeli ve Zdíkově, na parkovišti před hotelem Bohemie. Nikdo nikde nezůstal viset, nikdo se neztratil a všichni byli rádi, že už to mají za sebou. Jediné auto, to s naší milou předsedkyní Maruš Tyslpretovou, mělo potíže technického rázu, naštěstí až v samotném cíli cesty. Dá se tedy konstatovat, že cesta dopadla nadmíru dobře. To bylo vítání a povídání, jako by se zúčastnění viděli naposled před rokem. Mezitím se lidé porozhlédli kolem sebe, ubytovali se, a když padla třináctá hodina, zasedli v přilehlé restauraci k nedělnímu obědu. Každý dostal přiděleno své místo u stolu a k překvapení všech se tam všichni bez problémů vešli. Žádný nezbyl "na ocet", a tak se s chutí pustili do jídla, protože jim cestou pořádně vyhládlo. Někdo se po obědě oddal odpočinku po dlouhé cestě, jiný zase relaxoval plánováním výletů po okolí, které hodlali podniknout. Nic nebylo direktivně naplánované, každý si mohl zvolit svou trasu a jet zcela samostatně, kam se mu zachtělo. Na recepci hotelu byl velmi ochotný personál i plno materiálu se zajímavými místy v širokém okolí, kde se daly spatřit krásy Šumavy. Aktivní sportovkyně (pánové dali přednost slastnému rozjímání v objetí měkké postele), zatím popadly hole a vyšli do ulic Zdíkova, aby vypátraly, kde se co nachází. Ale zrada! Cestou objevily otevřenou místní cukrárnu, neodolaly, zašly. Na místě doplnily zásoby cukru v těle a popily chutné kafíčko, čímž jejich pátrání skončilo. Pak už se jim nikam nechtělo, a tak zalezly na pokoje a oddaly se důležitým dámským činnostem.
Druhý den ráno to vypuklo. Sotva lidé otevřeli oči (někteří je ani nestačili otevřít), ozvalo se na chodbách "VSTÁVAT, BUDE SE CVIČIT!" A už se všichni hrnuli před hotel na přilehlé parkoviště, kde se sešli, připraveni na nejhorší. Nabuzené předcvičitelky si je hned nato odvedly bokem, na plácek před místní kino a pustily se do cvičení. To vám bylo něco! Místní občané, tedy ti staršího data narození, pamatující ještě staré časy, nechtěli věřit svým vlastním očím. Mysleli si, že se probudili v živém snu! Na vyvýšeném místě, u vchodu do kina, stály lepé ženy, na sobě přiléhavé cvičební úbory, rázně předcvičovaly a ostatní shromáždění se je snažili napodobovat. Tedy kdo a jak se zrovna cítil. Našli se tam i tací, kteří se nesnažili vůbec a dělali z celé akce grotesku. Pobočnice naši šéfové (paní Hameršmídová) si je však poctivě zapsala, ke konci pobytu (na závěrečném podujetí) se jim jejich hříchy sčítaly, a hned nato byli dle zásluh odměněni. Po rozcvičce se všichni hrnuli na snídani a pak už se vydali na předem dohodnuté výletní trasy. Bylo opravdu z čeho vybírat, a tak se během chvíle celé parkoviště vyprázdnilo. Zůstalo pouze výše zmíněné nepojízdné auto, jehož převodovka odešla u cíle své cesty, do věčných lovišť. Nedá se to však přičítat špatnému zacházení řidiče Pepy Mrkvy s vozem, ale vysokému věku onoho auta. Pepa, věrný druh naší milé šéfové Maruš, přivezl své pasažéry zcela bezpečně až na místo určení. Jde totiž o starého harcovníka, který svůj stroj zná jako své boty a slyší každé jeho vzdychnutí. On sám však starý není, neboť muži, jak kdysi prohlásila jedna dáma, nestárnou, ale umírají na následky své důležité životní činnosti. A protože naše parta je společenstvím lidí velmi ochotných a dobrosrdečných, rozebrali si ony "trosečníky" mezi sebe a vozili je po vlastech šumavských. Jedním z nich byl i Toník Bureš, který přijel s manželkou a ve volných chvílích měl plnit funkci dvorního hudebníka naší sešlosti. Za kolegu si vybral zkušeného Pepu Mrkvu, který ho měl doprovázet na hudební nástroj zvaný Vozembouch. Ten plní v kapele, kde se nenachází buben ani basa, důležitou funkci, neboť tvrdí muziku. Toník, známý to muzikant a šprýmař, si přivezl sebou nejen svou drahou harmoniku, ale též svá ústa, coby nástroj zpívací a velmi zpěvný. Ostatní už bylo na posluchačstvu, které se opravdu činilo a vytvářelo dohromady velmi hezkou atmosféru. O ještě větší vylepšení nálady se pak snažila milá a obětavá obsluha oné restaurace.
Dovolenkáři se rozprchli do všech světových stran, aby poznali krásu místních hor šumavských. Stanuli u zrodu říčky Vydry, řeky Otavy, shlédli elektrárnu Vydra I. i tu na Čeňkově pile a pak si u večeře či na pokojích vyměňovali své zážitky z cest. Není divu, že často nedošlo ani na televizi. I ženy si měly o čem povídat. Vyměňovaly si životní zkušenosti, recepty jídel, vzory či výrobní postupy při pletení či háčkování. Jejich mluvidla prokázala obdivuhodný výkon a je s podivem, že se jim jejich panty nezadřely! Chlapi měli courání a řízení vozu v tom horku dost, proto si raději dali nějaké pivínko a zalehli, aby si nadespali nějakou tu hodinku, než se ozve ono hektické "Vstávat a cvičit!". Těch krás kolem bylo nepočítaně, a kdo měl oči dokořán a srdce na dlani, tak si určitě užil. Každý den se jelo jinam a všude to bylo moc krásné. Těch míst a zážitků, ten voňavý vzduch a překrásné rozhledy a výhledy, prostě hotová nádhera. To se slovy nedá vylíčit, to se prostě musí vidět. A tak postupně navštívili všechny možné i nemožné okolní lokality, ti zdatnější zvládli i náročné výšlapy a na večeři se vraceli plni nezapomenutelných dojmů. Většina žen při té příležitosti vystřídala veškeré své oblečení, které si sebou přivezla, protože prvně proto se s ním tahala, aby ho zase po čase vyluftovala! Den za dnem se naše překrásná dovolená krátila, až nadešel den předposlední. Po večeři došlo na takzvaný kloboukový bál, kde všichni dovolenkáři předvedli své "pohlavní přikrývky". A že se bylo na co dívat! Během tohoto podujetí došlo nejen na bilanci celé dovolené, na hodnocení činnosti členů výboru ,ale i na hodnocení rozcviček. Všichni pak dostali metály dle svých zásluh, a to ti, co se snažili, i ti, co to flákali. A bylo kolem toho plno smíchu! Nakonec bylo konstatováno, že se naše dovolená opravdu povedla a už se mluvilo o té příští, která se uskuteční v roce 2014 v karlovarském kraji. Na úplný závěr se konaly děkovačky, kdy šéfstvo děkovalo členstvu za to, že se chovalo slušně a dobře reprezentovalo Studenou, a ono zase děkovalo šéfstvu za všechno, co pro něj udělalo, aby se tato dovolená mohla uskutečnit. I já se rád připojuji, protože už od klukovských let jsem měl v úmyslu zajet na Šumavu a zblízka si ji prohlédnout, ale jaksi stále nebyl čas. Pořád bylo co dělat a jen díky vám se mi toto moje předsevzetí na stará kolena konečně splnilo. Příštího dne po snídani pak došlo na loučení těch ze Studené i "přespolních". Loučení to bylo těžké a dlouhé, ale opravdu upřímné, což dokazovaly nesčetné slzičky v očích loučících se. Padly i sliby, že se spolu za rok opět rozjedeme za krásami naší rodné vlasti. Pokud ještě na tomto světě budeme, bude nám sloužit zdraví a budou peníze, tak snad, protože putování s Vámi, naši drazí spoluobčané, bylo pro nás nejen velkou ctí, ale též národním svátkem! Ještě jednou srdečné díky za vše, co jste pro nás udělali a slibujeme, že se do příští společné dovolené polepšíme a budeme ještě poctivěji provádět ty vaše úžasné rozcvičky!
Pro zobrazení fotografií klikněte na "Celý článek.